Kýžená změna nepřichází. Stále dokola opakujeme tu samou chybu: k lesu se chováme stejně jako k záhonu na zahradě. Chtěli bychom, aby pro nás příroda pracovala, ale neustále jí házíme klacky pod nohy. Pojďme se teď na jeden takový případ podívat.
Klestí pečlivě sesbírané a srovnané na hromadách. Na cestě jsou ještě patrné stopy od hrábí. Vypadá to upraveně, tak v čem je problém? Holá půda vystavená slunci a větru, to je stav, který příroda považuje za svrchovaně nepřirozený a v lese obzvlášť. Okamžitě tedy začne pracovat na jeho odstranění: půdu se bude snažit zakrýt kobercem rychle roustoucích jednoletých bylin, následovaných křovinami a pionýrskými stromy. Její práci, ale budeme s největší pravděpodobností považovat za nežádoucí, jelikož tento nechtěný porost by mohl brát slunce a živiny námi ceněným druhům stromů a tak tento plevel začneme systematicky odstraňovat. Bylo by to stejné jako pletí záhonku ředkviček na zahradě, jenže je tu jeden podstatný rozdíl: lesní záhon má mnohem, mnohem větší plochu. A tak místo ručního pletí použijeme herbicid. Věc se ale může ještě zkomplikovat.
Na vrcholu kopce se do vykácené holiny opírá slunce. Je poslední jarní den a právě probíhá první letošní vlna veder. Letos bylo jaro nezvykle chladné a deštivé. Po pár tropických dnech to ale tady na vrcholu Vlčího halíře není poznat. Přesto je ve stoupajícím horku krásně patrný rozdíl mezi lesem a holinou. V lese se ve stínu stromů na listech i v pozdním ránu stále ještě drží kapky rosy, na holině je zem šedá a vyprahlá.
Všude, kde je to jen trochu možné raší zeleň, stopy po těžké technice zůstávají bez života.
Nad pečlivě vyklizeným místem se do svahu zařezávají dvě hluboké koleje.
Stopa vede přímo po spádnici kopce. Ve ztvrdlém, vyschlém jílu, by se snad i něco uchytilo, ale při příštím dešti budou semena se zbytky půdy vyplavena a tak na dně stopy zůstává jen stále se prohlubující vyschlá stružka.
Stopa ústí na pečlivě vyčištěný svah. Vodě, která se v ní nasbírá už nebude stát nic v cestě...
Zde jsme v rámci našeho hospodaření připravili podmínky pro to, aby tu příští přívalový déšť způsobil škody. Škody, kterých si okamžitě všimneme i přes to, že jinak přehlížíme vodu, kterou naše krajina nezadržuje, nebo půdu, která s ní odtéká.
Přírodě je jedno kolik práce jsme pro ní udělali, nebo kolik nás to stálo peněz. Jediné co chce je to, aby mohla přirozeně fungovat a abychom se jí do toho neustále nemontovali. Jedině tak pro nás bude moci pracovat na plný výkon. Jednou třeba zvedne svůj výkon natolik, že se vrátí ty pravidelné zahradnické deště a my nebudeme muset tak často záhon ředkviček na naší zahradě zalévat. Možná se do té doby naučíme mulčovat a zjistíme, že to nakonec jde i bez toho pletí. Protože půda musí být neustále zakrytá.
To je ale možná jen hudba daleké budoucnosti, do té doby můžeme ještě hodně věcí pokazit. Jak? Třeba tak, že ty hromady klestí odvezeme do nejbližší spalovny na biomasu, proženeme je komínem a tím rapidně urychlíme jejich přeměnu na oxid uhličitý. Mohli bysme si pak ještě spokojeně myslet, jak využíváme ekologický a obnovitelný zdroj energie. Les, který by měl tento oxid uhličitý z atmosféry ukládat v tělech stromů bude zatím na našich holinách dorůstat zoufale, zoufale pomalu.
Jan Auer
Komentáře
Okomentovat