Teto článek vznikl původně pro časopis Život Mnichovic, kde však nemohl být, údajně z důvodu příliš velké délky, publikován.
Když požádáte dítě, aby nakreslilo les, začne automaticky na papír sázet smrk vedle smrku. Všechny pěkně stejně velké. Sem tam se u paty některého z nich krčí hříbek a na pasece, nedaleko krmelce, se pasou srny.
Tento archetypální výjev z české krajiny jste možná ve své dětské kresbě zachytili podobně a před vámi vaši rodiče, prarodiče, praprarodiče… Zubatý horizont jehličnatých porostů nás spolu s pasekami a srnkami zkrátka provází od (moderní) NEpaměti. Tak dlouho, že jsme si zvykli tomu říkat les a také příroda. Kdybychom se ale na věc podívali očima skutečné přírody, náš les by si příliš nezadal s lánem například dnes tolik oblíbené, řepky. Tvrdě obhospodařovaná plocha určená k produkci dřeva a chovu zvěře. Plody tohoto hospodaření sklízíme dnes, nejen v podobě kůrovcové kalamity.
Stromy existují 300 milionů let. Po poslední době ledové pokryl většinu území Evropy prales. Ve střední Evropě se dařilo listnatým stromům, převážně buku, v chladných a vlhkých severních oblastech kraloval smrk. Člověk, který v těch dávných dobách stanul možná právě na vrcholku budoucího Vlčího halíře procházel pod mohutnými korunami věkovitých buků, přelézal obrovské kmeny těch, jejichž čas se nachýlil po dosažení čtyř století života a kteří se poroučeli k zemi aby dali šanci jednomu ze svých početných potomků zaujmout jejich místo. Chodidla našeho poutníka se bořila do tlusté vrstvy tlejícího listí, pomalu se měnící v humus. Vrstva úrodné půdy se v pralese už od počátku jeho existence neustále zvětšovala, protože zhruba polovina všeho co padlo mrtvé k zemi se nenavracela zpět do koloběhu života, ale zůstávala uložená v půdě. Na pomalý cyklus života a smrti stromů byl navázán neskutečně bohatý ekosystém, který jako mocný a nezastavitelný stroj vytvářel úrodnou půdu, čistý vzduch, čistil vodu a poháněl její koloběh. Tenkrát byl člověk ještě součástí přírody, pomalu se ale blížila doba kdy se to mělo změnit.
Půda - hnědé zlato, po tisíciletí střádáno v pralesích, spoření na budoucnost, záruka života. Sotva však toto bohatsví začal využívat člověk, začaly problémy. Už první primitivní zemědělci byli konfrontováni se skutečností, že půda po několika úrodných sezónách ztratila sílu a zarostla vřesem a jalovcem. Tenkrát ještě nechápali, že se nejedná o boží trest, ale že se tak příroda snaží zachránit zcela vyčerpanou půdu, nepřirozeně vystavenou slunečním paprskům. Poznání, že aby ze země mohli těžit, musí jí také na oplátku něco vrátit zpět, mělo přijít až později. Ne všude ale toto pochopení přišlo hned. Tenkrát bylo snažší vymýtit další kus pralesa a zabrat si jeho úrodnou zemi pro sebe. Na pomalu zarůstajících bývalých políčkách se začal pást dobytek. Prales tak ustupoval dalším a dalším polím a pastvinám. Dřevo se stalo nepostradatelným materiálem na výrobu předmětů a stavbu obydlí. Později také ve formě dřevěného uhlí pomáhaly kmeny stromů rozbíhat průmysl, především sklářství a hutnictví. Exploatace pralesa pokračovala a s dalším rozmachem zemědělství a průmyslu nabírala obrátky. Zhruba před třista roky byl prales v Evropě téměř beze zbytku vykácen. Člověk řešil akutní nedostatek základní suroviny - dřeva. Tehdy začala éra moderního lesnictví.
Lesníci stáli před problémem jak co nejrychleji obnovit produkci dřeva v krajině, kde přirozené lesy zmizely. Logickým řešením bylo začít les pěstovat. Zvolili si tedy přístup jaký znali z polí. Vyhrazený pozemek vyčistit a zasadit stromy pěkně do řádků. Obnovení dodávek dřeva bylo státní prioritou. Do věci se tudíž vložili úředníci a začali tlačit na lesníky. Bylo potřeba plánovat, vykazovat a hlavně reportovat úspěchy. Bylo potřeba vyvinout systém na plánovatelné a pravidelné dodávky dřeva. Systematické pěstování lesa, které tehdy vzniklo a existuje dodnes vypadá takto: Území, kde hodlám les pěstovat, rozdělím do stejně velkých částí. Pokud počet těchto částí odpovídá věku stromu, kdy chci strom porazit, mám zajištěno, že každý rok budu moct jednu celou část vykácet a když na vzniklé pasece hned vysadím nové stromy, mám o pravidelný a trvalý přísun dřeva postaráno. A co kdyby šlo celý proces ještě urychlit? Stačí nahradit domácí listnáče jehličnany, především smrkem. Smrk sice na drtivé většině území střední Evropy není doma, ale pokud má dost vody, tak na pasece s dostatkem světla roste velmi rychle a jeho báječně rovné kmeny se tak dobře řežou na pile. A tak od těch dob vznikala jedna parcela stejně starých smrků za druhou. Střední Evropu zaplavily lány nepřirozených jehličnatých porostů. Jakási parodie na severskou tajgu, režírovaná člověkem a jeho ekonomickými zájmy.
Les, dá-li se tak plantáž na dřevo nazvat, nakonec zachránil objev využití fosilních paliv pro energetické účely. Poptávka po dřevě jako zdroji energie opadla a tak se podařilo některá území znovu zalesnit. Technokratický přístup k pěstování lesa byl však již nastolen a s tím jak byl v dalších letech rozvíjen a optimalizován člověk dál více a více vzdaloval přírodě místa která měla zůstat její doménou.
Historie přírodního lesa v Evropě skončila před třista lety. Namísto ní jsme my lidé začali psát historii lesa hospodářského. Bohužel naše hospodaření přivedlo i tyto umělé produkční plochy, na samotnou hranici existence. Šanci na návrat přírody do lesů by mohly skýtat obecní lesy a to zejména v oblastech, kde si obyvatelstvo již dávno dovede vydělat peníze jinak než porážením stromů a kde naopak alespoň kousek neporušené přírody bolestně chybí. Restart takového lesa by ale neměl začínat budováním infrastruktury v podobě cest se zpevněnou vozovkou, které zpřístupňují les těžké technice. To svědčí o zcela jiných úmyslech.
Jan Auer
Komentáře
Okomentovat