Zhruba v polovině října 2020 se stala, z pohledu existence lesních cest, zcela nevýznamná záležitost, která mi ale pomohla zase trochu poodhalit vztah vedení města k lesu.
Byla to snad moje první procházka po již dokončené cestě na Vlčí halíř, když jsem v její horní části objevil několik ložisek stavební suti, které na různých místech vykukovala z boku těla cesty. Suť jsem nafotil a stejně jako jiné, dle mého názoru, negativní aspekty související s cestami, potažmo lesním hospodařením na Vlčím halíři zveřejnil na svém facebookovém profilu.
Můj příspěvek byl záhy sdílen ve skupině Události na mnichovicku, kde na něj reagovalo množství lidí a jak už to tak na sociálních sítích bývá, některé reakce byly velmi spekulativní, nebo za hranicí slušnosti. Příspěvku si samozřejmě všimli i zástupci města, a ačkoli byly některé jejich reakce spíše bagatelizující, výsledkem bylo, že věc byla předána zhotoviteli a stavebnímu dozoru k řešení. Později se i na webu města objevila i informace o tom, že byla naplánovaná schůzka přímo na místě s dodavatelskou firmou i stavebním dozorem a k tomu pozvání i pro veřejnost. Jelikož jsem zrovna díky epidemii COVID-19 už delší dobu pracoval z domova, nebyl problém se této schůzky zúčastnit.
Na Vlčím halíři jsem se nejprve setkal se zhotovitelem, bagristou a stavebním dozorem, kteří přijeli všichni společně. Od začátku bylo jasné, že ke mně příliš sympatií nechovají, ale drželi se zpátky. Situace se změnila po tom, co dorazily paní starostka a místostarostka. Ihned po pozdravu jsem se od paní starostky dozvěděl, “... že to ode mně bylo strašně sprostý...” a následoval vodopád výčitek, jejichž smysl jsem nejprve nechápal, později mi začalo docházet, že problém vidí hlavně v tom, že můj příspěvek nabil zbraně několika jejím kritikům. Když lidé z tábora stavitelů viděli, že město v tomto případě rozhodně není na mé straně, pustili se do mě také a kdosi mě vyzval ať všem pohlédnu do tváří, zda-li mezi nimi vidím nějakého zloděje. To mě dost pobavilo, jelikož tou dobou bylo v platnosti nařízení nosit roušku a díky tomu jsme všichni vypadali jako skupina desperátů. Normálně bych se zasmál, ale do smíchu mi zrovna nebylo.
Po úvodní přestřelce, která bohužel vyplýtvala většinu času, který jsem mohl na účasti na tomto setkání obětovat to konečně začalo vypadat, že se budeme zabývat tím proč jsem se tu všichni sešli.
“Tak co s tim budete dělat?” otázala se rázně paní starostka pána ze stavební firmy.
“No, my máme stavbu předanou bez závad, tak tu už nic dělat neplánujeme.” odpověděl.
V ten moment mi bylo jasné, že tady k nějaké velké nápravě ochota nebude a to ani z jedné strany.
Nejprve bylo potřeba najít nějaké vysvětlení, proč byla stavba převzata s tak očividnou závadou. Jelikož den před tím než byla suť objevena hodně pršelo, nabízelo se řešení samo: Sutě si při přebírání nikdo nevšiml, jelikož byla pod tenkou vrstvou hlíny, kterou spláchl déšť. Dále se řešil vhodný způsob nápravy. V jednu chvíli to vypadalo, že by to snad dopadlo tak, že by se viditelná suť shrábla a přikryla zeminou. Musel jsem se tedy znovu do debaty zapojit s tím, že mi to nepřijde dostatečné, že je potřeba zjistit kolik suťě je v samotném těle cesty. Proto se řešení upravilo tak, že se za tímto účelem vykope ještě několik sond. Jednání ještě pokračovalo, ale já se již musel rozloučit a vrátit se domů k práci. S paní starostkou jsem si ještě následně vyměnil pár mailů, kde jsem si dohodl svoji účast při kopání sond.
V den kdy se měla suť odstranit jsem na místo dorazil asi hodinu po stanoveném čase. K mému překvapení bylo vše již hotovo a zkontrolováno. Zástupce města, který věc přišel zkontrolovat už byl pryč. Na valníku za SUV se válelo několik kusů suti různé velikosti. Pán, který práce řídil mi vše ochotně vysvětlil. Prý suť nabrali na jiném místě v lese a dovezli sem omylem. Normálně si na to dávají pozor, ale tohoto si nevšimli. V rámci šetření byla vykopána jedna sonda (bohužel ložiska byla aspoň tři ), která nepotvrdila, že by se v cestě nacházelo větší množství suti.
Závěr? Pro mě rozhodně zajímavá zkušenost. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak o suť v cestě ve výsledku vlastně ani nešlo. Tento materiál se již ke stavbě lesních cest delší dobu používat nesmí a uznali to i sami stavitelé. Spíš pro mě bylo zajímavé sledovat reakce lidí z radnice. Bylo jasně vidět, že s cestami a potažmo celým přístupem k lesu nechtějí spojovat žádné problémy a už vůbec ne je ventilovat na veřejnosti. Musím říct, že mě překvapilo, kolik energie byli ochotni věnovat tomu, aby na mě byli naštvaní za to, že jsem věc zveřejnil a jak jsem ji zveřejnil. A ještě jedna věc: V den kdy jsme se na cestě všichni potkali poprvé, jsem byl z Mnichovic jediný, kdo sestoupil k patě cesty, aby se na problém podíval zblízka.
Jan Auer
Komentáře
Okomentovat